Přinášíme vám unikátní třídílný cestopis bývalého zdravotnického záchranáře a profesionálního hasiče, který se rozhodl ve svých 30 letech objevit svět. Marek Balicki v květnu roku 2017 vyrazil se svým skládacím kolem přes střední Asii do Japonska, poté se přesunul na Filipíny, kde se stal instruktorem freedivingu a postavil si tam filipínskou loď z překližky, bambusu a osadil ji motorem. Potom, co s lodí sám proplul Filipíny, ji prodal a přesunul se na Nový Zéland vydělat peníze na další dobrodružství.
V prvním díle nám Marek pověděl o tom, jak se svým limitem 50.000 Kč vybral pro cestování jako nejlepší variantu skútr a co vše bylo před cestou kolem Austrálie potřeba zařídit. A co ho potkalo dál? To už se dozvíte z jeho dalšího vyprávění.
Část druhá: Den D
Tak už je to tady. Den, kdy to všechno vypukne. Vyjíždím z Melbourne směrem na západ s touhou objet celou Austrálii na svém skútru Suzuki Address 110.
Beru to po krásné a oblíbené Great Ocean Road, která se line podél jižního pobřeží státu Victoria. Jsou zde krásné výhledy a známá místa. Za zmínku stojí například skalní útvary v oceánu nazývající se Dvanáct apoštolů.
Výhledy jsou krásné, nicméně nemám moc štěstí na počasí. Ačkoliv je léto, silný vítr od moře, občasný déšť a teploty kolem 10 °C není úplně to, co jsem si představoval. A tak 500 km na skútrů bez vyhřívaných rukojetí člověk trošku pocítí.
V případě únavy je tedy pak lepší variantou postavit stan a odpočinout si. V hustě obydlených oblastech jsou místa, kde je stavění stanu povolené a nehrozí žádná pokuta od rangera. V pustinách už je to víceméně jedno. Navíc můj expedičně naložený skútr vzbuzoval docela velkou pozornost lidí kolem, a tím ulehčoval začátky konverzace. Leccos jsem se tak dozvěděl nebo si domluvil.
Kamarádi zvířata
V Austrálii je také možné vidět mnoho zajímavých volně žijících zvířat. Obzvlášť jeden druh se pro mě stal hororem – mouchy!!! Stovky drzých much, lezoucích do očí, uší, nosu i pusy. A klokani? Ty jsou zde něco jako srnky v České republice – je jich moc, jsou s nimi časté nehody a lidé je tady běžně jí. Když se tak zamyslím, viděl jsem jich více mrtvých, ležících podél cest, než těch živých.
Dodržel jsem tradice
I během této cesty přes Austrálii jsem zůstal věrný své myšlence a navštívil kolegy hasiče a záchranáře. Dokonce se mi podařilo navštívit letiště se základnou, Royal Flying Doctors Service. Ve světě jde o jedinečný druh zdravotnické pomoci do odlehlých pustin v Austrálii, kde by cesta sanitce zabrala často mnoho hodin.
Údržba? Svépomocí!
Po cestě bylo potřeba řešit i údržbu. Vzhledem k cenám služeb v Austrálii jsem se rozhodl vyměnit olej v motoru i převodovce sám. A to poprvé v životě! Našel jsem si místo za kostelem v jednom malém městečku a pustil si video s návodem.
Bohužel jsem postrádal jeden konkrétní klíč na víko od oleje, a tak jsem se obrátil s prosbou na zdejšího pastora v kostele, který mi potřebný klíč ochotně sehnal a na několik hodin poskytl zázemí v místním kostele. Ostatní pomůcky jsem si jako správný Čech dokázal vyrobit sám.
Cestou, necestou
Jeden z cílů, co jsem chtěl na cestě po Austrálii vidět, byla rozhodně Great Central Road. Jde o trasu procházející ze samotného středu Austrálie na západ přes území domorodých kmenů Aboridžinců. Trasa je 1100 km dlouhá. Zajímavá je tím, že má pouze 100 km asfaltu. Zbytek povrchu tvoří písek, kamení, atd. Nazval jsem si tuto trasu jako duhovou cestu, protože co pár kilometrů má jinou barvu i povrch. Právě tento fakt činí přejezd velmi ale velmi náročným. Také je potřeba zažádat osobně nebo online o příslušná povolení pro přejezd tímto územím.
Cesta začíná u největšího monolitu na světě – Uluru. Paradoxně o pár desítek kilometrů dále cesta zase končí – respektive končí asfalt a začíná drsný offroad.
Na cestu po tak složitém povrchu v rychlosti 30 km/h na skútru při teplotě 50 °C na slunci nikdy nezapomenu. A na mouchy, které mi dělaly společnost nonstop. Místy bylo písku tolik, že se mi kola propadala do písku. Kvůli tomu taky došlo i k prvnímu pádu. Naštěstí bez vážnějších následků.
Skútr naštěstí není tak těžký jako velké cestovní endura, na která jsem byl zvyklý z Evropy, a tak jsem ho dokázal vytlačit nebo odrážením projet i hluboké písečné úseky. V Austrálii se tankuje speciální benzín tvz. Opal fuel. Domorodci totiž klasický benzín inhalují a používají jako drogu. Speciální benzín proto smrdí jinak jako prevence toxikomanie.
🔥Sledujte nás: Facebook, Youtube, Instagram
Domorodce jsem však potkával jen v tzv. Road housech – jde o benzinovou stanici spojenou s obchodem. K navštívení domorodých vesnic je zapotřebí pozvánka a další povolení, které už bohužel nebyl čas získat. Přiznám se, že tady už ke mě dorazily první obavy z pandemie.
Cesta přes Great Central Road mě trvala 5 dnů, náročným terénem od rána do večera.
Samotná cesta i spaní v této divočině bylo silným, náročným, ale zároveň krásným zážitkem. Po tom všem si ale asi dokážete představit mojí radost, když se offroad cesta zase propojila s cestou asfaltovou. Nádhera, štěstí, radost, úleva.
Dojel jsem do prvního města a v obchodě si koupil iontový nápoj, banán a čokoládu. Sedl jsem si na zem v obchodě, kde nebyly mouchy. Byl jsem dehydratovaný a přehřátý, ale byl jsem šťastný, že jsem to zvládl!
Místní nevěřili svým očím, když viděli, že tento městský skútr zdolal tuhle cestu. Navíc bez jediného defektu či poruchy v extrémních podmínkách.
Dodnes tleskám dobře postavenému skútru lidem ze Suzuki!
Zvládl Marek dokončit své australské dobrodružství? A co ho cestou ještě potkalo? To vše se dozvíte zase příště v jeho závěrečném povídání!
